Člověk a voda k sobě patří (Čáslavské noviny)
Jeden z prvních, o němž se ví, že toto umění ovládal, se jmenoval Leandros... Že nevíte, kdo byl Leandros a co dovedl? Inu, Leandros byl mladý muž, který kdysi dávno, pradávno žil ve městě Abyd na břehu mořského průlivu, jemuž dnes říkáme Dardanely. A jak už to v jeho věku bývá, zamiloval se. Ale - do dívky z druhé strany průlivu! Navíc oba museli svou lásku tajit. Plaval proto ke své Héró jen v noci a ona, aby v mořských vlnách nezabloudil, pro něj na břehu rozsvěcela lampu...
Tento příběh dávné lásky, a také obdivuhodných plaveckých výkonů, se uchoval v řeckých bájích. Proto asi jde opravdu o jeden z prvních záznamů o plaveckých schopnostech Evropanů. Vždyť nejstarší z bájí líčí děje až z doby půldruhého tisíce let před Kristem.
Leandros ale vstoupil do historie plavání ještě jednou. Pravdivost staré pověsti se totiž rozhodl ověřit jeden Angličan a Dardanely v místech, kde stávala města Abyd a Séstos, přeplaval. Stalo se tak roku 1810 a ten Angličan se jmenoval George Gordon Byron. Ano, v té době nesmírně obdivovaný básník Byron. Jeho čin proto posílil zájem o novou, právě se zvolna rodící lidskou aktivitu - o sport - a vytrvalostní plavání se časem stalo v Anglii počátkem plavání sportovního. Vystupme ale z mýtického světa bájí, pověstí a romantiky. Je nesporné, že lidé uměli plavat odedávna. Určitě ne všichni - pokud ale chtěli v drsných podmínkách pravěku přežít, museli se před utopením nějak chránit. Vždyť řeky bylo nutno při putování za zvěří často přebrodit, řeky byly v divoké přírodě mnohdy jedinou možností jak pomocí nějakého plavidla překonat větší vzdálenost, řeky poskytovaly obživu, vláhu, koupel. A tůně či nečekaně silné proudy byly zákeřné. Nedalo se nic dělat - plavání jistě patřilo k základní dovednosti - tak jako ho dodnes zvládají kmeny nedotčené civilizací, třeba v Amazonii, Africe či na ostrovech Papua a Nová Guinea.
Konkrétně je ale tato lidská dovednost doložena až z dob mnohem pozdějších - z dob starověkých civilizací. Například ze starého Egypta. Sošky, malby, záznamy, reliéfy - to vše hovoří o tom, že plavat tu uměli muži i ženy.
Vrátíme-li se do Evropy, pak nejstarší zatím známá tamní civilizace, zvaná Mínojská, opírala svou moc a bohatství o námořníky. Že by ti plavat neuměli?!
Nejvíce záznamů o plavání ve starověku se ale dochovalo z Řecka - a to nejen v bájích. Řekové jako součást vzdělání velmi rozvíjeli tělesnou zdatnost a plavání bylo její nedílnou součástí. Patřilo i do výcviku vojáků. Obdobné to pak bylo i v době říše Římské.
Plavecká dovednost nezmizela ani v ranném středověku. Byla zařazena do tzv. „sedmi rytířských cností“. Z důvodů stejných jako v pravěku pak určitě umělo plavat i mnoho lidí na venkově.
Rozvoj evropské civilizace a její vstup do časů renesančních přinesl změnu i v pohledu na tělesnou výchovu. Roku 1538 se dokonce objevila první učebnice plavání vydaná Mikulášem Wynnmannem z Ingolstadtu. Jen o něco málo poté se plaváním zabýval i Jan Amos Komenský ve svém spise Orbis pictus, vydaném 1658 v Norimberku. V češtině pak roku 1685.
První plavecké kluby, tehdy nazývané „spolky přátel plavání“, se ale objevily až v Anglii v šedesátých letech devatenáctého století. Samozřejmě mezi sebou záhy počaly soutěžit a plavání se tak včlenilo mezi mnohé další sporty, které v té době v centru mocného britského impéria vznikaly. Stejně jako třeba fotbal či tenis. Jeho zařazení mezi disciplíny novodobých olympijských her, obnovených roku 1896, pak jeho sportovní význam jen stvrdilo.
Pro zajímavost lze doplnit, že první mezinárodní plavecká federace (Fédération Internationale de Natation Amateur) byla ustavena roku 1908 a stala se základem pro vytvoření jednotných pravidel plaveckých soutěží. Evropská plavecká liga (Ligue Europeienne de Natation) pak vznikla roku 1927 a dnes už jen málokdo ví, že jejím předsedou se stal občan tehdejší Československé republiky, pan Ing. Ladislav Hauptman z Prahy.
V Českých zemích samozřejmě postrádá historie plavání jakékoli konkrétní informace o starověku. Lze ale předpokládat, že vývoj byl v této záležitosti obdobný jako u jiných národů. První nepřímé údaje jsou až z doby slovanského osídlení a to pouze v líčení různých válečných tažení, v nichž se objevují zmínky o přeplavání řeky, které nepřítele zaskočilo. Totéž naznačuje i František Palacký, který v Dějinách národu českého píše: „Slované ...ve vodě, zvláště co plovači a potápěči, se dobře znali.“
Pomineme-li již uvedeného Jana Amose Komenského, objevuje se u nás organizovaný plavecký výcvik někdy před polovinou devatenáctého století - první zmínka o plaveckých závodech pochází z roku 1845 a je spojena s oslavou otevření železniční tratě mezi Prahou a Olomoucí. Nebyly to ale závody v dnešním pojetí - šlo spíše o jakési předvádění, exhibici, zajímavost, atrakci. Plavecké kluby se pak u nás, podle anglického vzoru, objevily až v devadesátých letech devatenáctého století. A náš nejstarší plavecký klub AC Praha uspořádal skutečné plavecké soutěže teprve v srpnu roku 1895. Nečastěji se ale v Českých zemích plavalo v rámci klubů veslařských. Československý amatérský plavecký svaz byl dokonce založen až po první světové válce roku 1919.
Čáslav, i když je to město dokonale suchozemské a s dostatkem vody mělo ve svých dějinách vždy potíže, šla s duchem doby a v devatenáctém století si koupaliště zřídila také. A protože mnoho vhodných míst tu nebylo, objevila se tzv. „plovárna“ na Podměstském rybníku v místech, kde se tehdy říkalo „Na Jabanu“. Dnes už je tento místní název v podstatě zapomenut a možná jen ti nejstarší vědí, kde to bylo. Připomeňme tedy, že se tak jmenoval malý poloostrůvek, který je lehce vyklenut do Podměstského rybníku v blízkosti Žacké ulice.
Tamní voda ale přílišnou čistotou neoplývala a tak se Čáslaváci záhy obrátili jinam a na přelomu devatenáctého a dvacátého století zřídili plovárnu v rybníku Zemánek ve Vodrantech. Ta ale sloužila svému účelu jen velmi krátce a brzy ji nahradila jiná, vybudovaná v blízkosti dnešní zemědělské školy na potoce Čáslavka. Říkávalo se tu „Pod Kryštofovem“, pravděpodobně podle mlýna, který tu kdysi stával. Tato plovárna měla pěkné pískoviště a břehy upravené ke slunění. Byly zde i dřevěné kabinky a specielně vyhloubený potok poskytoval mnohem lepší podmínky ke koupeli, než by tomu bylo dnes. K velkému plavání to ale rozhodně nebylo.
V roce 1930 se v Čáslavi objevilo další koupaliště - tentokrát v prostoru mezi dnešním atletickým stadionem a lázněmi. Jeho pozůstatky jsou patrné dodnes. Zbudováno bylo jako součást tehdejšího sokolského sportovního areálu a mělo už betonové dno a stěny ze struskových cihel. Celkově však bylo opět malé a plavat se v něm dalo jen na vzdálenost několika metrů. Tedy skoro vůbec.
Změna k lepšímu nastala až roku 1934, kdy majitelé tehdy největšího čáslavského závodu, firmy Kosmos, Ing. Emil Pick a Ing. Dr. Pavel Pick, předali městu koupaliště v místním lesoparku Vodranty. Zbudovali ho na vlastní náklady a ve třicátých letech dvacátého století bylo považováno za jedno z nejlepších v republice - kromě dvou bazénů zde návštěvníci měli k dispozici sprchy, skokanský můstek, pískové plochy ke slunění, hřiště, šatny a, jak uvádí dobový průvodce městem, také útulnou restauraci. A dalo se tu už skutečně plavat.
Koupaliště ve Vodrantech sloužilo až do roku 1998, kdy ho bylo nutno pro celkovou zchátralost uzavřít. Jeho rekonstrukce a modernizace se ale provedla velmi rychle a tak od 15. června 2001 opět slouží občanům.
Všechna tato jmenovaná zařízení však měla jednu zásadní vadu - dala se využívat, jen když to sluníčko dovolilo. Plavalo se pouze pár měsíců v roce. Z tohoto hlediska novodobá Čáslav za mnoha městy České republiky, která už v poslední čtvrtině dvacátého století budovala kryté plavecké bazény s vyhřívanou vodou, zaostávala. Místním dětem nezbývalo, než jezdit za plaveckým výcvikem do Kolína nebo Kutné Hory.
Koncem roku 2005 se ale po značném úsilí místní radnici tuto nevýhodu podařilo překonat. V areálu postupně rekonstruovaných a modernizovaných lázní vyrostl nový krytý plavecký bazén, který rychle získal oblibu veřejnosti. A v Čáslavi dokonce vznikl i plavecký klub. Trochu paradoxně už před dostavbou bazénu. Proč se tak stalo v době, kdy místní plavci vlastně neměli kde plavat, jsme se zeptali jeho zakladatele a současného předsedy klubu pana MUDr. Jiřího Baláše. Pane doktore, co vás vedlo k založení plaveckého klubu ve městě, kde v podstatě nebylo možno celoročně plavat?
Doktor Baláš se usmál. „Ono to tak zlé nebylo,“ řekl. „Bazén se tehdy už stavěl. A protože já i moje paní jsme plaváním žili, začali jsme hned po svém příchodu do Čáslavi, to bylo v roce 2004, o něčem takovém uvažovat.“
Když ale někdo rád plave, nemusí přece kvůli tomu hned zakládat plavecký klub.
„To je pravda, ale ono to slovo rád nevystihuje naši situaci. Jsme a byli jsme, tedy já a moje žena, jedni z mála, kteří se věnujeme vrcholovému plavání neprofesionálně, při jiném zaměstnání. V takovém případě je vždy výhodnější plavat za nějaký klub. V Brně, odkud oba pocházíme, jsme závodili za PK Kometa. A protože v Čáslavi v té době už krytý bazén vznikal, řekli jsme si, že bychom založením klubu mohli prospět sobě i městu. Sobě vytvořit klubové zázemí a zároveň místním dětem předávat sportovní zkušenosti. Vychovat další generaci.“
Zmiňujete se o vrcholovém plavání. Jeho součástí jsou určitě i prestižní soutěže. Účastnili jste se nějakých?
„Pokud jde o moji ženu Andreu, byl by to výčet velmi dlouhý. Už v roce 1992 obsadila na Evropských středoškolských hrách v Caen v plavecké disciplíně 100 metrů stylem motýl první místo, 1996 získala na Světovém poháru Espoo stříbrnou medaili za 200 m motýl a bronzovou za 100 m motýl, z Mistrovství Evropy masters v Millau přivezla roku 2003 hned tři zlaté a tak dále. V barvách Plaveckého klubu Pandora je zatím jejím největším úspěchem účast na Mistrovství Evropy v roce 2004 a Světových pohárech v letech 2009 a 2010. Je i mnohonásobnou mistryní České republiky (poslední v roce 2009) a medaile získané na domácích i zahraničních soutěžích lze počítat na desítky.“
A vy?
„Mám také slušnou sbírku, i když poněkud menší - a to jak z České republiky, tak ze zahraničí.“
Setkali jste se při založení klubu s dostatečným ohlasem u veřejnosti?
„Počátky byly velice skromné. Klub jsme zakládali tři a později nás bylo šest. Zlomový okamžik nastal při otevření krytého bazénu. Zájem prudce rostl a dnes už máme 78 členů. Tedy, včetně dětí. Mohu konstatovat, že o členství mají děti a jejich rodiče zájem větší, než lze z kapacitních důvodů uspokojit.“
Tím se dostáváme k druhému důvodu, který vás vedl k založení čáslavského plaveckého klubu - k výchově další plavecké generace. Daří se vám prvotní představy naplňovat?
„Myslím že ano. Naši mladí plavci se už účastní i vrcholových soutěží a v minulém roce, tedy v roce 2011, získali i první medaile. Byl to bronz pro Martina Kárného na Mistrovství České republiky čtrnáctiletého žactva a rovněž třetí místo získal i Matěj Kučera na Poháru České republiky jedenáctiletého žactva. Jsou tu ale i velmi pěkná umístění mnoha dalších, i když zatím medaile nemají. V současné tvrdé konkurenci a přísných nominačních pravidlech si ale už samotná účast na vrcholové soutěži zaslouží uznání. Mohu také s radostí konstatovat, že umístění našich dorostenců má trvale vzestupnou tendenci. Takže, abych byl konkrétnější - na posledním mistrovství České republiky dorostu skončily Eliška Fuxová a Michaela Kommová na 9. respektive 14. místě a Jakub Burian obsadil ve své kategorii 10. místo. Pokud to tak trochu stručně shrnu, pak se celkem z našeho klubu v roce 2011 zúčastnilo domácích šampionátů v jednotlivých kategoriích 12 plavců (Baláš, Burian, Daňková, Fuxová, Havrda, Chadraba, Kárný, Kommová, Kučera, Poláková, Šedivý, Ťok). Naši plavci se tedy zúčastnili mistrovských soutěží všech věkových kategorií.“
Je cesta k vrcholovým soutěžím a medailím základním cílem klubu?
„Řekl bych, že je to spíše taková třešnička na dortu. Prostě - těší nás to, jsme na to hrdí, ale není to naše priorita. Naším hlavním zájmem je, pokud jde o děti, vychovat co nejvíce dobrých plavců. A ještě bych to měl formulovat jinak - lidí, kteří plavou rádi a budou se snažit, aby je tento sport provázel celým životem. Jako lékař pomáhám lidem vracet ztracené zdraví a jako trenér plaveckého klubu jim vlastně ukazuji způsob, jak si ho co nejdéle udržet. Jak ho stále posilovat. Jak být v dobré kondici tělesné i psychické. Je to velmi zdravý sport, skvělá prevence mnoha onemocnění.“
To je obecně známo...
„Ano. Voda je pro člověka přirozeným prostředím. Život v pradávných dobách ve vodě vznikl, bez vody se neobejde žádný organismus.“
Ledaskdo se pak ale může zeptat, proč se tedy člověk musí plavání učit, když je voda pro něj prostředím zcela přirozeným. Nemělo by to pro něj být stejně normální, jako dýchání, přijímání potravy a tak podobně?
„Mnoho lidí určitě ví o plavání miminek - úplně malé děti reagují na vodu zcela instinktivně a dokonce dovedou zabránit, aby jim vnikla do dýchacích cest. Člověk se rodí s reflexem zadržení dechu, který přetrvává zhruba do šestého měsíce. Později ale, v důsledku - řekněme dějinného vývoje - je mnoho instinktů potlačeno a mizí. Lidé se pak musí tomu, co mnozí jiní tvorové umí jakoby sami od sebe, učit.“
Má plavání také nějaké nevýhody?
„To jste mě trochu zaskočil. Teď mě nic nenapadá. Snad... snad v případě nějaké alergie nebo určitého typu mentální vady bych ho nedoporučil - hovořím samozřejmě o umělých bazénech s čistou vodou a bedlivým dozorem. U přírodních nádrží, tedy rybníků a tak podobně, je situace jiná. Ale to se samotným plaváním nesouvisí. Jinak plavání prospívá i nemocným lidem a často je součástí rehabilitace. Je velmi vhodné při různých chorobách pohybového aparátu, podporuje oběhový systém, zlepšuje dechovou kapacitu, působí komplexně na celý organismus.“
Vraťme se tedy k Plaveckému klubu Pandora a především k „vašim“ dětem. Jak často trénují?
„Ještě donedávna plavali ti nejlepší šestkrát týdně, v družstvu přípravky trénovali ti starší dvakrát týdně a ti nejmladší jednou týdně.“
Donedávna? Zvýšili jste tréninkové dávky?
„Naopak. Nyní je to o trénink méně - ti nejlepší plavou jen pětkrát a přípravka je nyní jen jednou týdně pro všechny.“
Proč?
„Několik občanů si stěžovalo na hlučnost dětí a na omezení prostoru na bazénu. Nechtěli jsme vyvolávat jakékoli napětí a nesváry a tak jsme ustoupili.“
Vždyť je to běžný projev dětského věku u každé generace. Ani ti stěžovatelé nebyli kdysi jiní. Není to škoda?
„Je. Pro ty děti určitě.“
A u města, jinak řečeno u městského úřadu, pochopení nacházíte?
„Město nás podporuje a je vůči nám velmi vstřícné. Řekl bych, že v postoji jeho představitelů je zřetelně patrná velká míra odpovědnosti za vytváření dobrých podmínek pro kvalitní život místních občanů. Zjevně podporují zdravotní prevenci prostřednictvím sportu, která je jak pro jednotlivce, tak pro společnost vždy výhodnější, než následné léčení různých neduhů a chorob. Proto využiji této příležitosti, abych radnici za její přístup poděkoval. Neměl bych ale zapomenout i na občasnou pomoc rodičů při zajištění tréninků a závodů. Dík patří i jim. A určitě také našim nejstarším odchovancům, Elišce Fuxové a Michaele Kommové, které nám pomáhají při tréninku přípravky.“
Jedním z velmi starých záznamů o evropském plavání je starořecká pověst o Leandrovi. Nejnovější zpráva o čáslavském plavání je teď od vás. Myslíte má ten bájný plavec s plavci dnešními něco společného?
„Leandros plaval za láskou. My plaveme, obrazně řečeno, za zdravím. Láska i zdraví jsou nádherné dary života. Potřebuje je každý. Plavat za nimi je dobré a odměna je příjemná.“
Děkuji za rozhovor.
